Myslím, že na tuto otázku lze odpovědět „konečně důstojně“. Většina lidí to v životě nemá zrovna jednoduché, ale pokud se objeví zdravotní problém nebo má člověk nějaký výrazný handicap již od narození, je život přeci jen složitější. Ale rozhodně nic to nemění na tom, že i takoví lidé mají právo na to, žít důstojně a nebýt na okraji společnosti. Je pravda, že ústavy úplně nevymizí a budou stále plnit to, proč jsou zde, ale naštěstí existuje i jiná možnost, než ústavní bydlení, a to domky, které jsou speciálně přizpůsobeny postiženým spoluobčanům. I když z počátku to nemusí být zrovna jednoduché, tak těm, kteří zde mají možnost bydlet, tato změna prospívá.
Většinou se jedná o skupinu spolubydlících s lehčím postižením, kteří sdílejí jeden domek a společně se starají o běžný chod domácnosti, tedy nákupy, uklízení, praní a vaření. Věnovat se mohou práci na zahradě a chovat mohou drobná domácí zvířátka. Tento samostatný způsob života ale nelze bohužel umožnit všem. Z ústavu jsou zvyklí na určitá pravidla a jiný režim a skutečný život a bydlení jsou naprostým zvratem v jejich životech. Na to, jak si sami v reálním životě dokáží poradit, dohlíží nepřetržitě asistenti a v případě nutnosti dokáží pomoci.
Domy jsou většinou obývány až šesti lidmi, každý má svoji místnost, společně užívají kuchyň a obývací pokoj. U domu mají možnost vytvořit si svou vlastní zahrádku.
Na nový život jsou všichni před stěhováním pečlivě připraveni, ale realita je pak přeci jen jiná, ale naštěstí se jedná o změnu k lepšímu. A to je cílem samostatného bydlení. Navíc nejsou svázáni pravidly, která museli dodržovat v ústavu, tedy přesně dodržovat čas na jídlo, na spaní, na procházky, ve svém jsou prostě svými vlastními pány a o spoustě běžných věcí mají možnost sami rozhodovat. A tak je to správné, ani postižení by nemělo zabránit samostatnému a hodnotnému žití.